ČSÚ: Počty interrupcí v ČR rapidně klesají | Časopis Uzlíček

Umělé přerušení těhotenství podstupuje v České republice čím dál méně žen. Tak přesně k těmto závěrům dospěla nová studie Českého statistického úřadu (ČSÚ), která se zabývala populačním vývojem v České republice. A jelikož optimistickými tématy toto léto média příliš neoplývají, rozhodli jsme se, že se na ta statistická čísla podíváme trochu zevrubněji. Jak naše pátrání dopadlo? Pokud hádáte, že za vším stojí moderní metody plánovaného rodičovství, hádáte správně.

Ve světě nastal zásadní zlom  v roce 1960, kdy byl na americký trh uveden první hormonální antikoncepční přípravek Enovid. O rok později přichází na německý trh první evropský preparát s názvem Anovlar. Přestože se první preparáty vyznačovaly obrovskou dávkou hormonů, které způsobovaly řadu nežádoucích vedlejších účinků, šlo o převratný objev.

Do tehdejšího Československa však nová antikoncepční metoda pronikala velmi pozvolna. Ještě deset let po uvedení první hormonální antikoncepce na světový trh, užívalo u nás podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR antikoncepci jen něco přes 100 000 žen. Zhruba dvě třetiny z nich přitom používaly antikoncepci nitroděložní. Přestože počet žen, které se rozhodly pro hormonální antikoncepci postupně přibýval, ještě do začátku devadesátých let převažovala obliba nitroděložní antikoncepce. Od roku 2000 začalo v České republice některou z moderních antikoncepčních metod, předepsanou lékařem, používat více než milion žen, přičemž téměř 900 tisíc z nich začalo užívat antikoncepci hormonální. 

Vlivem nepřetržitého růstu obliby těchto metod, tak počet interrupcí u nás od devadesátých let nepřetržitě klesá. Zatímco v roce 1988 bylo v ČR zaznamenáno 113 730 interrupcí, loni bylo evidováno pouze 26 453 případů umělého přerušení těhotenství. Podle Českého statistického úřadu skončilo v roce 2005 interrupcí pouze 19% všech registrovaných těhotenství. V roce 1990 to přitom bylo celých 43%  těhotenství.

Jistota rodinného a sociálního zázemí ženy přitom na počet interrupcí nemá podle odborníků významný vliv. Téměř polovina žen, které se v roce 2005 k tomuto kroku, ať již z osobních či zdravotních důvodů rozhodly, totiž byla vdaná.


Zdroj: Český statistický úřad, 27.7.2006

Něco z historie...
Až do roku 1956 byla interrupce u nás nelegální. Lékařům, kteří ženám tento zákrok provedli, hrozilo odebrání lékařské licence a dokonce i vězení. Teprve v roce 1957 začal umělé přerušení těhotenství upravovat nový zákon č.68/1957 Sb., který tyto zákroky „zlegalizoval“. Ani nový zákon však nedovoloval podstoupit tento zákrok všem ženám. Počet umělých potratů byl regulován takzvanou „interrupční komisí“, která posuzovala oprávněnost každé jednotlivé žádosti. Zprvu tak před komisí musely ženy podstupovat velmi pokořující proces, při němž byly veřejně projednávány všechny osobní problémy „žadatelek“.

S novým zákonem se umělé přerušení těhotenství stalo běžným zákrokem ve všech zemích někdejšího východního bloku, s částečnou výjimkou Polska. Zákon však s sebou přinesl i extrémní situace, a to zejména v bývalém Sovětském svazu, v Bulharsku a v Rumunsku, kde byl v některých letech počet interrupcí čtyřnásobný ve srovnání s počtem porodů. Jedním z důvodů těchto vysokých čísel byla tamní absence jednoduchých forem antikoncepce.

Interrupční komise byly zrušeny až v roce 1987, kdy vstoupil v platnost nový zákon č. 66/1986 Sb., který přístup k interrupcím zcela uvolnil. Od té doby záleželo již pouze na rozhodnutí ženy a doporučení lékaře, zda zákrok podstoupí. I přes tento fakt počet interrupcí v devadesátých letech začal výrazně klesat, a to jednak vlivem rozšíření moderních antikoncepčních prostředků, ale rovněž i zavedením povinného příspěvku žen na provedení potratu z jiných než zdravotních důvodů.